Roku 1386 se purkmistr Jiří Šverhamr dopustil hrdelního zločinu, který bychom dnes asi přešli mávnutím ruky nebo odbyli krátkým článkem v novinách. Purkmistr totiž zanechal městské pečetidlo bez dozoru a jeho žena je dala na hraní dcerušce, která se právě koupala ve vaničce. Když bylo po koupeli, žena na pečetidlo zapomněla a vylila vaničku i s ním na ulici. Po ulici šel v tu chvíli akorát měšťan, který byl poctivý, ale také neměl purkmistra rád. navíc jen tak tak unikl spršce a tak byl pěkně nabroušený a nešel s pečetidlem za purkmistrem, ale rovnou na radnici. Páni konšelé si přišli pro purkmistra rovnou s katem a sťali ho na místě, kam žena pečetidlo vylila. Od té doby se purkmistr před svým bývalým domem zvaným U křížku zjevuje nepořádným kolemjdoucím. Hlavu drží v ruce a kyne prstem, aby si nepořádník dal své věci do pořádku.
Když byl purkmistr popraven, nenapadlo jeho ženu nic jiného, než proklít svou nebohou dcerku. Ta za čas vyrostla v krásnou dívku s kouzelným hlasem, takže si ji pro její krásný zpěv zamiloval sám Rožmberský hrabě. Odvedl si ji do paláce na Hradčanech, ale kletba dcerku stihla právě vprostřed svatebního obřadu a namísto slavnostních zvonů zazněl nad Hradčany umíráček.
Dodnes noc co noc vsedá dívka jako bílé zjevení na Hradčanech do kočáru taženého černým čtyřspřežím a ujíždí Nerudovou ulicí a přes most ke kostelu svatého Martina ve zdi, kde žalostně zpívá u purkmistrova hrobu i u místa, kde byl sťat. Jednou ji tu takto viděl zpívat mladík a zamiloval se do ubohého přízraku. Přišel i další a další noc, pak ji začal doprovázet při jejím zpěvu na loutnu, až jí nakonec vyznal věčnou lásku. Ona mu řekla, že pokud jeho láska jde skutečně až za hrob, ať přijde druhou noc na půlnoční do kostela svatého Martina ve zdi. Mladík přišel, dívka přijela ve svém kočáře, ale zpět už jel kočár prázdný. Mladíkovo tělo pak nalezli v kostele bez života. Snad alespoň jejich duše spolu žijí v lásce tam, kam se také jednou dostaneme, ale kam nijak nespěcháme
